Klára Blog

Život je plný nezdarů a mezi největší nezdary patří k lásce a podlosti. Zklamání a následná bolest a rána na duši se těžko léčí! Bolest, na kterou není většinou lék a která se léčí jen časem. Bolest, která je horší, než leckterá trýznivá fyzická bolest. Každý za život jí určitě jednou pocítí, některé odradí k dalším jistým činnostem a další to neponaučí a nechají se od života dále fackovat. Největším viníkem těchto pocitů je nešťastná láska u které bohužel neplatí pravidlo ponaučení, ale jedná se jen o nezdar a vyplouvající pocity. Následnou prázdnotu zaplní bolest, která nutí člověka přemýšlet úplně jinak a tak, aby pořád přemýšlel nad tím, kde se stala chyba, kterou nikdy nemůže napravit, ale bude to nešťastně zkoušet. Jaký lék dokáže zbavit jedince od těchto pocitů? Žádný, nechat ho blbnout v rozumné míře, a dát tomu čas. Sám si pak člověk uvědomí podstatu, kterou by mu léky nedali. Nejhorší je životní zklamání, které nás poznamená na celý život, a kterou ani čas nesrovná. Nešťastná láska oproti životnímu zklamání je časově vyprchávající a dá se nahradit v mnoha případech. Životní zklamání může být ledajaké. Můžeme přijít o práci, z důvodu, že nás někdo podrazil, tím jsme dostali také falešnou pověst a k tomu Vám zabaví dům. Může to čas navrátit? Jistou pílí a štěstím ano, ale samo to nikdy nevyprchá, jako u lásky. Za to láska, která nás podrazí a dostane až na kolena a na dno, může skončit i naší smrtí. Je mnoho případů nešťastných konců lidí a párů, které se milovali, ale něco to muselo překazit. Kolik náhrobních kamenů patří lidem, které život takhle podrazil, kolik párů to zbytečně vzdalo, kvůli špatné souhře náhod? Smrt je to nejhorší a také nejtěžší řešení vůbec. Lidé, kteří tvrdí, že smrt je zbabělost, tak nikdy nezažily pocit těchto lidí, a lidé, kteří tímto opovrhují, udělají to samé, jakmile nastane stejná situace, jako u sebevrahů! Smrt má vždy nějaké opodstatnění. Většinou to bývá bolest na duši. 

Rozdíl mezi duševně nemocným a fyzicky je ten, že duševní hledá záchranu a správnou cestu, a fyzicky nemocný hledá zábavu a je s tím smířený. Člověk, který má nevyléčitelnou rakovinu, se s tím snaží smířit, a pořádně využít zbývající čas. Člověk, který zažívá duševní peklo, hledá jak z toho ven, nevidí žádnou naději a všechny cesty, leč i špatné vidí jako jednu. Rakovina je mnohdy jistá smrt, ale dá se důstojně zakončit, leč je to proti etice. Jedinec, který ovšem je ztracen v sobě samotným trpí ještě více než-li trpící rakovinou. I když se to zdá kruté, tak lidé, kteří se ztratí se těžko zpět navrací! Většinou se může stát, že takový člověk, skončí ještě hůř než nemocný, který má rakovinu. Úplně nejhorší je, když nemocného opustí nejbližší, má diagnostikovanou zákeřnou nemoc a sám se začíná potácet v psychické nestálosti a nejistotě. Nutně vždy psychická bolest nemusí být jen z lidského jednání druhých, ale také z pravé bolesti. Bolest, která se pořád vrací, jako ptáci do teplých krajin, je ukrutná. Aby toho nebylo málo, většinou přichází také na řadu duševní bolest, která zamíchá nesnesitelný koktejl, který může změnit na vždy náš život. Otázkou je, k čemu vůbec je taková bolest. V jisté míře poučí a naučí k nějakým věcem, ale proč někteří musí žít s touto bolestí i celý život? Má je to snad izolovat, nebo jen dráždit? Do jaké míry si za to můžeme sami a bude vždy pravým lékem jen pláč a čas? A opravdu je tato bolest dlouhodobě nutná? Jsou otázky, které zůstanou ještě dlouho nezodpovězené, životní otázky jsou ty nejtěžší a nejsložitější vůbec. Na tyto otázky člověk musí být životem znalí a teorie v životě v praxi nelze plně použít a aplikovat. Snad se jednou vyřeší dlouhodobá bolest anebo lidé změní chápání bolesti, která by nám měla něco říkat. A co Vy? Jaká je Vaše životní bolest?